S příchodem dítěte na svět novopečení rodiče akceptují mnoho změn ve způsobu bydlení. Domácnost je zapotřebí přizpůsobit přítomnosti malého lidského tvora, který svou nemohoucností a závislostí na dospělých výrazně zasahuje do jejich života.
Jedním z nejvýznamnějších otazníků, které je zapotřebí vyřešit, je i způsob spaní. V západní kultuře, soustředěné na soukromí a individualismus, není neobvyklé, že dětský pokoj včetně postýlky bývá zařízen dříve, než se dítě narodí. V jiných, zejména méně vyspělých nebo přírodních kulturách, jsou naproti tomu běžná společná lůžka pro celou rodinu.
Společné spaní s kojenci je poměrně kontroverzním tématem. Zastánci společného spaní argumentují přínosy pro obě strany, tedy kojence i rodiče.
V médiích se často mluví o výhodách a nevýhodách společného spánku. Pod tímto názvem se ale skloňuje hlavně společná postel. Důležitý je ale smysl. Společný spánek znamená, že jsme dítěti nablízku, spíme společně. Nemusí to znamenat spaní celé rodiny na jedné posteli.
Nejčastěji zmiňovanými přínosy společného spaní jsou:
- usnadnění nočního kojení,
- upevnění vztahu matky (rodičů) a dítěte,
- delší a klidnější noční spánek kojence i matky, který je dán snadnější manipulací s kojencem a snadnějším usínáním matky i dítěte v těsné blízkosti.
“Syn spí od narození s námi v posteli a nemůžu si to vynachválit. Spí klidně a usíná bez protestů. Nedokážu si představit, že by spal od narození sám.”
Kateřina
“Se spaním dítěte s rodiči v jedné posteli rozhodně nesouhlasím. Do roku věku to jde ještě pochopit, ale když spí s rodiči tříleté dítě, to už mi připadá přehnané.”
Jana
Společné spaní s kojenci je časté v zemích mimo západní kulturu a je proto považováno za přirozené a tradiční. Nemělo by se však zapomínat, že v těchto zemích platí jiné kulturní zvyklosti, lůžka a matrace jsou z jiných materiálů, stejně jako lůžkoviny. Tyto skutečnosti přitom velmi výrazně ovlivňují rizika společného spaní s kojenci.
“Půl roku jsem spala s dcerou v pokojíčku - ona v postýlce a já metr od ní na jednolůžku. Pak jsem se přestěhovala zpět do ložnice. Malá s tím neměla sebemenší problém a dnes je tak zvyklá, že má v noci klid, že máme spíš problém, když musíme spát v jedné místnosti - vzájemně se pak budíme.”
Veronika
“Chápu, mít v ložnici postel s miminkem i dítětem dejme tomu do dvou,tří let, ale aby třeba čtyřleté a starší dítě nemohlo být bez toho, že se bude soukat rodičům v ložnici pod peřinu....no jo, ale co holt s ním, když ty tendence má....každopádně bych ale vymezila nějaká pravidla.”
Jitka
Podle Americké pediatrické akademie je nejbezpečnějším místem pro spaní kojence vlastní postýlka v blízkosti postele matky. Společné spaní kojence a dospělých osob podle několika velkých studií prokazatelně:
- zvyšuje riziko udušení a uškrcení dítěte,
- zvyšuje riziko syndromu náhlého úmrtí dítěte, a to zvláště u matek, které kouří.
Nejčastější příčiny smrti v postelích rodičů
- udušení poté, co se hlavička kojence zaklíní mezi matraci a čelo postele, zeď nebo jiný předmět vedle lůžka,
- udušení obličejem dolů na měkké matraci nebo měkkých lůžkovinách (polštářích, přikrývkách apodobně),
- uškrcení v rámu postele, kterým projde tělo kojence, ale kojenec zůstane v rámu viset za hlavičku.
Rizika společného spaní kojenců s rodiči se dají minimalizovat při dodržení následujících pravidel
- kojenci by nikdy neměli spát v jedné posteli s jinými dětmi
- kojenci by nikdy neměli spát v posteli s dospělými, kteří jsou pod vlivem alkoholu, drog či jakýchkoli utišujících léků,
- kojenci by nikdy neměli spát v posteli s rodiči - kuřáky,
- kojenci by měli být ukládáni ke spánku na záda,
- hlavička dítěte by neměla být ve spánku ničím přikryta,
- kojenci by neměli spát v posteli rodičů sami,
- rodičovská postel by měla mít co nejpevnější matraci pokrytou pouze napnutým prostěradlem
- kojenci by neměli ležet na měkkých polštářích či přikrývkách, polštáře a těžké přikrývky by neměli používat ani rodiče,
- matrace by měla přesně zapadat do rámu postele, mezi postelí a čelem postele, zdí nebo nábytkem vedle postele by neměly být žádné prohlubně, do kterých by mohl kojenec spadnout. V nejlepším případě by kolem postele měl být volný prostor, pád z postele je pro dítě méně nebezpečný než zapadnutí do těsného prostoru mezi matrací a zdí nebo nábytkem,
- čelo postele by nemělo mít žádné otvory nebo mezery, do kterých by se mohla zachytit hlavička dítěte,
- kojenci by nikdy neměli spát s rodiči na gauči, je zde zvýšené riziko udušení,
- se společným spaním s kojencem by měli souhlasit oba rodiče.
“U miminka to chápu, ale asi od dvou let nejpozději by mělo mít dítě vlastní postel. My jsme to tak udělali mimo jiné proto, že jsem podruhé otěhotněla. Syn byl spokojený, že už je “velký” a připadá mi, že pak i lépe přijal příchod konkurence v podobě své sestřičky.”
Věra
Závěrem
Vše má své pro a proti a stejně tak je každé dítě originál. Co vyhovuje jednomu, může druhému vadit. V každém případě je asi nejvhodnější probrat vše s partnerem a najít takové řešení, aby netrpělo dítě, ale ani partnerský vztah.
