Naučte se situace zpracovávat
Jak pro rodiče, tak pro dítě je nejlepší projít si všemi fázemi a nebrat je tragicky. Separační úzkost k přirozenému vývoji patří a proto je třeba, aby si jak rodič, tak dítě těmito zážitky prošli. Dítě se obvykle po odchodu vztahové osoby uklidní, ale ne vždy tomu tak je. "Pokud se tak neděje a děťátko se ani po delší době neumí uklidnit ani v přítomnosti známých osob, může mít matku až příliš propojenou s uklidňování svých negativních pocitů. Matka zde slouží jako mechanismus kontroly. Děti bývají nezdravě závislé na rodičích, visí na nich, nebo jsou závislé na jiných věcech, které jim poskytují komfort - například dudlík, plyšové zvířátko. Tato osoba nebo předmět jim slouží jako předmět komfortu. Nejde o skutečnou separační úzkost, ale o neschopnost zpracovávat nepříjemné pocity jinak než věšením se na druhého, či excesivní závislostí na předmětech," doplňuje psycholožka.Zapracujte na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá
Dítě by primárně mělo cítit, že je milované. Toho snad chce dosáhnout každý rodič a není třeba to připomínat. Důležité je, abyste vytvořili stabilní a co nejvíce předvídatelné prostředí, kde dítě bude přesně vědět, co ho čeká. Takže ano, mluvte na něj, vysvětlete mu, že odcházíte, ale vrátíte se zpět, bude to pro něj menší šok a bude cítit, že se o jeho potřeby staráte a může vám důvěřovat. "Dále je důležité, aby pocity dítěte, ať už strach nebo úzkost, byly akceptovány, pojmenovány a abychom jim rozuměli jako přirozeným projevům," připomíná psycholožka. V ujišťování přirozenosti pocitů by měla pokračovat i osoba, která po vašem odchodu zůstane s dítětem. "Většina těch, kteří se o děťátko starají má silnou touhu nějak dítě rozptýlit, říci mu, že by nemělo plakat a dělají vše proto, aby plačící dítě nějak zabavili, přivedli ho na jiné myšlenky, často příliš rychle, takže děťátko nemá dostatek času na "odsmutnění" a vyplakání. Klíčem k postupnému zvládnutí těchto situací je ukázat dítěti, že jakákoliv jeho reakce na odchod rodiče je v pořádku a že si může dovolit plakat, být smutné, či rozzlobené," říká psycholožka.Avšak...
Co je podstatné je to, že separační úzkost je přirozená, ale skončit by měla ve věku 2 let. "Jsou však děti, které jsou i ve vyšším věku až příliš navázány na rodiče, bojí se usnout mimo domov, mají silný strach zůstat samy, obávají se, že se rodičům něco může stát, mají různé fyzické symptomy, jako bolesti hlavy, břicha. Tehdy je třeba poradit se s odborníky, nejlépe s pediatrem či dětskou psycholožkou," ukončuje náš rozhovor PhDr. Mária Balážová.Setkali jste se u vás doma s projevy separační úzkosti? Máte osvědčený recept jak na ni vyzrát? Napište nám do komentářů.