Miminko, Psychologie

Separační úzkost. Obyčejný pláč nebo závislost na rodičích?

separační úzkost

Odcházíte si z bytu něco vyřídit. Narychlo jste se oblékli, učesali, vždyť přece na žádné módní kreace a beauty vylepšení nemáte čas. A váš mrňous usedavě pláče a vám trhá srdce, že musíte odejít. Jak rozeznat separační úzkost od „obyčejného“ pláče a jak s ní pracovat, když vám znepříjemňuje i to nejkratší odběhnutí z domu?

Vždyť ještě před týdnem vydržel v náručí každého, co je s ním,“ ptáte se při utišování svého prcka, který už potřetí chytil hysterický záchvat, jakmile jste si začali oblékat větrovku. Zřejmě máte co dočinění se separační úzkostí. Nebojte, nejde o žádnou mimořádnou situaci, kterou byste museli řešit návštěvou lékaře.

Separační úzkost je normální vývojový fenomén dětského věku. Může se vyskytovat v různých obdobích života dítěte, ale typicky se vyskytuje zejména v prvních 2 letech,“ začíná vyprávění o separační krizi PhDr. Mária Balážová, psycholožka a psychoterapeutka pracující s dětmi a rodinami.

První příznaky tohoto fenoménu se začnou projevovat u kojenců okolo 8. – 9. měsíce a „končí “ okolo 24 měsíců. Dítě si totiž podle slov psycholožky začíná uvědomovat stálost objektů, to znamená, že věci nemizí navěky, když je nevidíme. Také není striktně dáno, zda dítě touto fází vůbec projde. Toto období může trvat krátce a rodiče si jej nemusí ani všimnout. Neznamená to však, že dítě není bezpečně připoutané k dané osobě.

Nejčastějšími příznaky jsou zvýšené prožívání strachu a úzkosti po změně prostředí nebo při odchodu vztahové osoby. Právě v těchto situacích lze pozorovat změny v chování dítěte. Co však dělat, pokud opravdu musíte odejít?

Důležité je, abychom děťátko svěřili někomu, před kterým  si bude moci dovolit plakat a u koho najde oporu a pozornost. Děti dobře vědí, kdo je pozorný vůči jejich potřebám a kdo ne. Někdy si můžeme splést separační krizi s obyčejným pláčem, když se miminko pouze potřebuje vyplakat, aby uvolnilo nahromaděný stres,“ vysvětluje psycholožka.

Naučte se situace zpracovávat

Jak pro rodiče, tak pro dítě je nejlepší projít si všemi fázemi a nebrat je tragicky. Separační úzkost k přirozenému vývoji patří a proto je třeba, aby si jak rodič, tak dítě těmito zážitky prošli. Dítě se obvykle po odchodu vztahové osoby uklidní, ale ne vždy tomu tak je.

Pokud se tak neděje a děťátko se ani po delší době neumí uklidnit ani v přítomnosti známých osob, může mít matku až příliš propojenou s uklidňování svých negativních pocitů. Matka zde slouží jako mechanismus kontroly. Děti bývají nezdravě závislé na rodičích, visí na nich, nebo jsou závislé na jiných věcech, které jim poskytují komfort – například dudlík, plyšové zvířátko. Tato osoba nebo předmět jim slouží jako předmět komfortu. Nejde o skutečnou separační úzkost, ale o neschopnost zpracovávat nepříjemné pocity jinak než věšením se na druhého, či excesivní závislostí na předmětech,“ doplňuje psycholožka.

Zapracujte na prostředí, ve kterém dítě vyrůstá

Dítě by primárně mělo cítit, že je milované. Toho snad chce dosáhnout každý rodič a není třeba to připomínat. Důležité je, abyste vytvořili stabilní a co nejvíce předvídatelné prostředí, kde dítě bude přesně vědět, co ho čeká. Takže ano, mluvte na něj, vysvětlete mu, že odcházíte, ale vrátíte se zpět, bude to pro něj menší šok a bude cítit, že se o jeho potřeby staráte a může vám důvěřovat.

Dále je důležité, aby pocity dítěte, ať už strach nebo úzkost, byly akceptovány, pojmenovány a abychom jim rozuměli jako přirozeným projevům,“ připomíná psycholožka. V ujišťování přirozenosti pocitů by měla pokračovat i osoba, která po vašem odchodu zůstane s dítětem.

Většina těch, kteří se o děťátko starají má silnou touhu nějak dítě rozptýlit, říci mu, že by nemělo plakat a dělají vše proto, aby plačící dítě nějak zabavili, přivedli ho na jiné myšlenky, často příliš rychle, takže děťátko nemá dostatek času na „odsmutnění“ a vyplakání. Klíčem k postupnému zvládnutí těchto situací je ukázat dítěti, že jakákoliv jeho reakce na odchod rodiče je v pořádku a že si může dovolit plakat, být smutné, či rozzlobené,“ říká psycholožka.

Avšak…

Co je podstatné je to, že separační úzkost je přirozená, ale skončit by měla ve věku 2 let. „Jsou však děti, které jsou i ve vyšším věku až příliš navázány na rodiče, bojí se usnout mimo domov, mají silný strach zůstat samy, obávají se, že se rodičům něco může stát, mají různé fyzické symptomy, jako bolesti hlavy, břicha. Tehdy je třeba poradit se s odborníky, nejlépe s pediatrem či dětskou psycholožkou,“ ukončuje náš rozhovor PhDr. Mária Balážová.

Setkali jste se u vás doma s projevy separační úzkosti? Máte osvědčený recept jak na ni vyzrát?
Napište nám do komentářů.

 

Předchozí článekDalší článek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *