Nezařazené

Může se to stát i vám – Fotr pro Feedo

Dobrý den, jmenuju se Dominik Landsman a jsem otec. Není náhodou, že tato má úvodní věta je ne nepodobná větám z podpůrných skupin anonymních alkoholiků. Být otcem je ve své podstatě nemoc, ze které se člověk nevyléčí a už vůbec se z ní nevyleží (během výkonu otcovského práva je ležení a potažmo spánek takřka sprosté slovo).

Jediná alespoň zdánlivá pomoc je vytvořit po vzoru alkoholiků (jistě se řada rodičů během mateřské dovolené nechalo od alkoholiků inspirovat v rámci zachování poklidnější domácnosti) skupinku, která se bude navzájem podporovat. A ještě lepší než skupinka, tak je nějaký jedinec, který to má doma s dítětem úplně nejhorší ze všech a s tímto se dělí s okolím. Je to taková terapie zlomyslností, která působí jako balzám na duši. Není na světě nic lepšího než vědět, že někdo jiný je na tom ještě hůř. Tím zničeným a podroušeným rodičem, který se bude dělit o svůj nelehký život na mateřský budu já. Já totiž nejsem otec pro sebe. Já to dělám pro vás. Abyste se cítili lépe.

Může se to stát i vám

Ve světě existuje spousta příkoří, nespravedlnosti a různých bebíček. Člověk si nic takového nepřipouští. Je si jist sám sebou a svým poklidným životem. Myslí si, že se mu to vyhne a že se ho to netýká. V poklidu si ve své naivitě v chatrné ulitě samolibě vykračuje po ulici, pomrkává na kolemjdoucí a občas, když usoudí, že běžné pomkrávání nestačí, zdvihne dlaň a rozverně se vztyčeným ukazováčkem touto někomu zamává.

A pak to přijde. Začne to siláckou větou: „neboj, já to stihnu“ a končí to nevyspáním, přebalováním a dělání paci paci. Řeč je samozřejmě o těhotenství.

Mrkneme se na tuto problematiku optikou muže, který k tomu celému přišel jako slepý k houslím.

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Bylo horké letní odpoledne, hleděl jsem si svého a plánoval, kolik hodin budu toho dne spát. Tehdy jsem si totiž spánek mohl plánovat, a když jsem chtěl spát týden v kuse, tak jsem spal týden v kuse. Tu náhle přede mě předstoupila Nataša (partnerka) a položila přede mě těhotenský test. A jelikož čím víc čárek, tím víc fotr, bylo tímto gestem řečeno vše.

Nataša se rozbrečela, spílala mi a hovořila něco ve smyslu, že jsem jí zničil život. Počáteční šok se mi podařilo překonat, vzmužil jsem se, nadechnul se a udělal jediné správné a chlapácké. Šel jsem se zalykat do kuchyně nad dřez.

Jakmile jsem strávil mužnou chvilku nad dřezem, utřel jsem si chlapácký sopel, který se mi táhl z nosu až na zem, druhou rukou držel stále se chvějící bradu a šel jsem Omrknout Natašu. Ta v návalu příslibu mateřství buď usnula, nebo umřela. To nebylo teď důležité, jelikož jsem měl další prostor na brek a sebelitování.

Dalšího dne, kdy vášně vychladly, mohl proběhnout důstojný rozhovor všech zúčastněných. Abych uvolnil atmosféru, zvolil jsem vkusný icebreak formou vtípku, že Nataše už roste břicho. Ta mi dala facku a opět začala brečet.

Rozhovor se tedy přesunul až na další den. Tentokrát jsem atmosféru neuvolňoval a pouze poslouchal. Vzpomínám si, že to byl děsně duchaplný rozhovor, jehož výsledkem byla další facka, protože během rozhovoru jsem zapomněl na neuvolňování atmosféry a mezi zuby procedil další očividně nevhodný humor. Na každý pád celá tato situace ohledně započetí nového života je patrně velmi emotivní a člověka až dojímá.

Podle mě má muž v této situaci (tedy pokud mu partnerka oznámí, že je těhotná) několik možností:

  • Zachovat si tvář, ubezpečit partnerku, že je vše v pořádku a že to bude dobré. Následně ve vší diskrétnosti potichu a bez nějakých řečí opustit republiku.
  • Zachovat si tvář a hodit si to ve sklepě
  • Zachovat si tvář, dítě i partnerku.

Třetí možnost působí na první pohled z morálního hlediska nejvíce přijatelně, ale později jsou situace (převážně ve tři ráno, kdy dítě řve a maže na stěnu u postýlkou své výkaly), kdy člověk přemýšlí, jestli se tehdá neměl raději oběsit. V tento okamžik je totiž na podobné činy již pozdě. Schází totiž vůle, síla a mnohdy i vědomí.

Jelikož já osobně jsem takřka jednotkou měření morální hodnoty, rozhodl jsem se bez přemýšlení, že do toho půjdu s hlavou vztyčenou, úsměvem na rtech a pozitivním přístupem. Tento můj pozitivní přístup postupem času upadal a v první den, kdy jsem nastoupil s chutí na rodičovskou dovolenou, definitivně odhnil a odpadnul a byl nahrazen bezbřehou marností. K tomu se ale postupně dostanu.

A abych zakončil tento článek nějak pompézně a duchapřítomně, tak přihodím několik oduševnělých postřehů: Používejte ochranu, za volantem nepijte a třiďte odpad.

Předchozí článekDalší článek