Maminky předčasňátek vzkazují - nikdy se nevzdávejte!

Maminky předčasňátek vzkazují - nikdy se nevzdávejte!>
Celé měsíce jste se připravovaly na roli matky, která měla přijít po 9 měsících. Osud však chtěl, aby to bylo dříve a tak se z vás stala maminka předčasňátka. Jaké to je? A jaké jsou příběhy těchto maminek?

Kdy hovoříme o předčasňátku?

Za normálních okolností přichází dítě na svět za 40 týdnů ode dne, kdy měla žena poslední menstruaci. Této době se říká gestační věk dítěte. Předčasňátka jsou děti, které se narodí dříve než v 37. týdnu svého gestačního věku. Podle posledních statistik je předčasňátkem každé desáté dítě. Nemusíte se ale bát, pokročilá doba s sebou přináší technologie, které dnes dokážou i děťátko narozené před termínem zachránit.

Skutečné příběhy maminek

Nedávno jsme na našem Facebooku sdíleli článek od maminky, které se předčasňátko narodilo. V komentářích jsme potom našli mnoho inspirativních příběhů, smutných, i se šťastným koncem. Několik z vás jsme oslovili, abyste se s námi o svůj příběh podělili. Tady jsou příběhy maminek, kterým držíme palce do budoucna a zároveň je velmi obdivujeme!

„Mámy předčasňátek jsem obdivovala, dokud jsem nebyla jednou z nich,...“

Ještě než jsem sama na vlastní kůži zažila co to je, porodit předčasňátko, vždy jsem maminky i miminka obdivovala. Hlavně ta miminka, která měla v tak malých tělíčkách tolik síly bojovat o svůj život. Nedokázala jsem si představit, co musí daná rodina prožívat, ale věděla jsem, že to musí být hrozná bolest. Pokud to však člověk nezažije sám, ani zdaleko to nepochopí... " začíná své vyprávění Martina, maminka Jáchyma, který se narodil v červnu roku 2013. Jáchym se narodil v 32+2tt, do té doby bylo všechno bez problémů. Až den před porodem Martina pochopila, že něco není v pořádku. Po narození a oživování malého drobečka se lékaři rozhodli převézt ho na neonatologickou dětskou JIP do Fakultní nemocnice v Olomouci. „Musím říct, že v nemocnici měli úžasný přístup, jak pro nás - rodiče, tak pro našeho Jáchymka a spoustu ostatních nedonošeňátek. Bylo to něco úžasného, v životě jsem se nesetkala s tak profesionálním přístupem. Nádherné bylo to, že mají metodu dotyku - když přišel k inkubátoru nemocniční personál, vždy na miminkům sahali na nožičku a my, jakožto rodiče, jsme sahali jako první na čelíčko, aby miminka už od malinka rozpoznávala kdo k nim patří a kdo je jen jeho přítel.... :)“ Přístup personálu Martině pomáhal překonat to nejhorší období v jejím životě. Ochota lékařů starat se nejen o miminko, ale i o celou rodinu je přesvědčila, že jsou to lidé se srdcem na správném místě. Jak to už bývá, až když se vám něco stane, začnete o tom přemýšlet více. Martina začala o předčasňátkách číst články a chtěla být připravená, co se může stát, jak by měla s dítětem komunikovat a jak mu pomoci. Navzdory tomu, co musel Jáchym v takto raném věku prožít, nepřestávala rodina věřit tomu, že všechno dobře dopadne. Víra je totiž to jediné, co vám v takové chvíli zbývá. Lékaři rodičům vysvětlili, že domů se dítě dostane nejdříve za dva měsíce. „Porodila jsem ve čtvrtek císařským řezem, a jelikož jsem věděla, že s Jáchymkem být v nemocnici nemohu, nechala jsem se v neděli na vlastní žádost propustit abych mohla i vozit odsáté mléčko a měl to nelepší. Vše ale dostalo úplně jiný spád...,“ vzpomíná na těžké chvíle Martina. Naštěstí šlo hlavně o pozitivní zprávy. Po několika dnech malého bojovníka převezli do šumperského kojeneckého ústavu Pavučinka, a tak měli rodiče miminko blíže. Ze začátku byl Jáchym přikrmován sondou, ale i tu za čas odstranili a Martina mohla začít sama kojit. „Byla jsem v sedmém nebi, když mi po 14 dnech v ústavu řekli, že mu sondu vezmou a bylo mi umožněno zkusit kojit. Bála jsem se toho, ale Jáchym se překvapivě přisál a začal pít. Nejprve mu to šlo hůře, ale postupem času se zdokonaloval a já jsem potom plně kojila  až do jeho dovu let.“ Po necelém měsíci v Pavučince si ho mohli odvézt domů. Domů, ke dvěma nedočkavým sourozencům – devítileté Viktorce a Jonáškovi, který měl tehdy 6 let. „Měsíc jsem jim o Jáchymkovi vyprávěla, protože do Pavučinky kvůli hygienickým předpisům nemohli. A vždy, když jsem jim říkala, že je bratříček krásný a moc se na ně těší jsem to samé povídala i Jáchymkovi v kojeneckém ústavu. Věděl, že má skvělé sourozence a že ho všichni milujeme a že tu pro něj vždy budeme a on pro nás. Protože Jáchym bojoval nejen pro sebe, ale i pro nás,“ ukončila nelehké povídání maminka Martina.

17. listopad slavíme z mnoha důvodů

Příběh Veroniky a její rodiny se symbolicky začal psát 17. listopadu. Tedy v den, kdy vzpomínáme na všechna předčasně narozená miminka. Veronika už v tomto období měla za sebou několik potratů, proto se s manželem rozhodli pro asistovanou reprodukci. Symbolicky se tedy právě 17. listopadu pokusili o umělé oplodnění znovu. A to ani netušili, jak se ten den zapíše do jejich paměti. „Embryoložka mi na sále před vkladem řekla, že se nemám bát, že vybrala toho největšího bojovníka a ono to tak opravdu bylo...,“ začala svůj příběh Veronika. Po dvou týdnech od vkladu se na sonu objevila malá tečka s bouchajícím srdíčkem, které znamenalo dobrou zprávu – budeme tři! Těhotenství probíhalo v pořádku, Veronika neměla téměř žádné problémy. Až v 27tt pozorovala Verčina šéfka změnu, na kterou ji upozornila. Zdála se jí totiž hodně opuchlá. „Říkala jsem jí, vždyť jsem těhotná, přibírám, tak je to jasné. Ona ale tvrdila, že se něco děje, a tak mě vzala na centrální příjem. Tam si mě hned nechali. Opuchliny jsem začala vnímat i já, tlak jsem měla velmi vysoký a také mi naměřili bílkoviny v moči. Po 3 dnech mi udělali sono a nařídili okamžitý převoz do petržalské nemocnice s tím, že dítě musí ven. Prožívala jsem obrovský strach. Strach, že znovu přijdeme o to nejcennější, po čem jsme tak toužili. Přemlouvala jsem malinkého, že to ještě zvládneme. Bohužel, v 27+4tt přišel večer lékař a řekl - „je mi to líto, ale těhotenství musíme ihned ukončit.“ Ten večer mi připadalo, že se mi hroutí svět. Bylo to 7. 5. 2016.“ Ještě v ten večer, krátce po deváté hodině, se Veronika stala mámou drobného, ani ne kilogram vážícího, 36 cm velkého Tobiáše. Tehdy ale teprve začal ten největší boj. Poprvé svého syna viděla až druhý den. Ačkoli je sama zdravotní sestra, neonatologické oddělení bylo z jejího pohledu úplně jiné než ty ostatní. Manžel ji při příchodu vysvětloval, co všechno musí udělat, než ji k synovi pustí. Sama byla nedočkavá, ale bylo nevyhnutelné, aby k miminku přistupovali v pláštích a s vydezinfikovanýma rukama. „Když mě vzali na pokoj, kde bojoval náš malý syn, cítila jsem hrdost a neskutečný strach v jednom. Koukat se na své vytoužené děťátko, které leží v inkubátoru obklopené hadičkami a přístroji, je velmi těžké. Když si ho nemůžete „pomuchlat“ a dát mu tak pocit, že ho milujete nejvíc na světě. Pláč a lítost musely jít bokem, aby můj syn cítil, že jsem tu pro něj a že jsem silná a může ze mě čerpat tolik síly, kolik jen bude potřebovat.“ Boj však komplikoval zánět mozkových blan. Lékař jí po telefonu oznámil, že stav není nejlepší a že každou změnu budou hlásit. Veronika šla hned ráno do nemocnice, ale zprávy se nezlepšovaly. Lékař ji poprosil, aby zavolala manželovi a i on se přišel rozloučit. „V mé hlavě jsme si stále opakovala „jen to ne, toto ještě není konec, on je bojovník, musí to zvládnout!““ Zvládnul. Po 89 dnech od narození, přišel den, kdy si miminko mohli hrdí rodiče vzít domů. Z porodní hmotnosti sotva kilogram se chlapeček postupně dostal na téměř 3 kg. V hlavách obou rodičů však neustále vyvstávaly otázky – jak to bez personálu zvládneme? Co budeme dělat, když se něco pokazí? „10. srpna 2016 jsem dala synka před obědem spinkat do postýlky, kde jsme měli i monitor dechu. Přemohl mě ale zvláštní pocit a šla jsem ho zkontrolovat. Když jsem ho našla v postýlce celého modrofialového bez dechu, myslela jsem, že se zblázním. Vzala jsem ho do ruky, rychle začala bouchat do zádíček a běhala po celé chodbě v paneláku, křičela jsem a klepala každému na dveře, aby mi zavolali záchranku. Bohužel mi nikdo nepomohl.“  Veronika dodnes neví, jak zavolala. Lékaři s ní byli na telefonu až do příchodu sanitky. Samotné se jí podařilo Tobíska oživit. Takže po 7 dnech se ocitli opět v nemocnici. Byli tam měsíc a podle jejích slov to byl snad nejtěžší a nejvíce vyčerpávající měsíc celého jejího života. Tobískovi diagnostikovali nezhoubný nádor mezi očima, který mu rapidně rostl. Na léčbu reagoval špatně, a proto se rodiče rozhodli, že to ukončí. Specialista jim doporučil operaci, která trvala téměř dvě hodiny. „Náš bojovník zvládl i toto s přehledem. Nikdy jsme mu nepřestali důvěřovat a nikdy jsme mu nedali pocítit náš strach. A stejně jak bojoval on, bojovali jsme i my.“ Dnes je z Tobiáše roční fešák, který je zdravý a nemá žádné následky. Rodiče jsou na něj nesmírně hrdí a společně slaví 17. listopad. A jak sami vidíte, je to hned z několika důvodů. Srdečně chceme poděkovat maminkám Martince a Veronice, že nám umožnily zveřejnit své příběhy. Jejich rodinám držíme palce a přejeme spoustu sil. Maminky jsou zároveň i autorkami fotografií.