Teplé dny a večery nás stále lákají k dlouhým procházkám, výletům nebo snad i k běhání... Napadla nás taková malá výzva. Uběhli bychom 100 km za 31 dní? Chceme se do toho pustit. Budete s námi?
Celou akci má na svědomí Zuzka, která s nápadem přišla. Slíbila, že bude každý týden podávat shrnutí. Naše zážitky s vámi budeme sdílet na
Facebooku i na
Instagramu (#feedobeh). Pojďte do toho s námi!
Připravili jsme pro vás také
Běžecký kalendář, do kterého můžete vše zapisovat. Napište nám na e-mail blog@feedo.cz a my vám ho rádi pošleme :)
A teď už pustíme ke slovu Zuzku....
Ne, opravdu jsem se nezbláznila, když se to přepočítá na den, dá se to bez vážnějších následků snad přežít. Navíc já jsem v tom naprosto nevinně, uvrtala mě do toho moje kamarádka, která neměla na výzvu parťáka a já, netušíc co to pro mě bude znamenat, výzvu přijala. Detaily mi sdělila bohužel až potom.
Moje kamarádka se jmenuje Martina, postavu má jako z plakátu a nemá děti. Předpokládám, že i její fyzička bude té mojí vzdálená několik galaxií, ale když už jsem jednou na výzvu kývla, nechtěla jsem se vzdávat. I když, a to nepopírám, jsem chvíli přemýšlela, co vymyslím, abych se z toho vyvlíkla. Když jsem to někomu řekla, sjel mě velmi „mile“ od hlavy až po paty a velmi upřímně mi popřál hodně štěstí. Dokonce ani má druhá polovička, která do mě věčně hučí, že bych s těmi nevzhlednými převisy na zádech a břiše něco udělala, mi nevěřila, že se s 1. dnem nezhroutím a nevykašlu se na to. Nevěřil mi a nevěří, což mi dává obrovskou motivaci překonat svou léty pěstovanou lenost a pořádně mu to natřít!
Co mě čeká?
Do tabulky si budu denně zapisovat své uběhnuté kilometry. Ano, budu běhat. Čeká mě 100 km za 31 dní. Když jsem si to přepočítala, neznělo už tak hrozně. Je to zaokrouhleno nějakých 3,23 m. A to vychází přibližně na trasu, kterou chodíme s dcerou na procházku kolem našeho krásného rybníka. Horší je, že nemám boty, nemám ani oblečení na běh. Nemám žádné „speciální“ vybavení a rozhodla jsem se, že nebudu začínat tím, že si půjdu koupit boty za dva tisíce. Tenisky na běh si koupím až později, bude jako taková moje malá odměna (jestli přežiju).
Proč to dělám?
To je dobrá otázka. Navíc si jí nejspíš budu klást každý den, až celá rudá doběhnu. Ale pravda je taková, byť neskutečně krutá, že jestli mě nedonutí tohle začít se sebou něco dělat, tak už asi vážně nic. Nechci Martině přiznat, že jsem srab a lenoch, který je věčně děsně unavený a radši si koupí o číslo větší oblečení, abych se nemusela začít hýbat. Navíc jsem si říkala, že bych si ráda na vánoční večírek, který je přirozeně v prosinci, koupila jedny naprosto úžasné šaty. Takže moje motivace roste. A taky chci dokázat, že i máma, která tráví v práci mnohdy i 10 a více hodin, pečuje o domácnost a malé dítě, může mít ještě kapacitu makat na sobě. Tak třeba některou z vás budu inspirovat a zkusí to také. Důležité je jen to, aby vám to i přes počáteční nechuť (a možná i bolest), dělalo nakonec radost. Nedělejte to pro ostatní, ale pro sebe, protože jedině tak ze sebe budete mít dobrý pocit.
Reálný cíl
Nechci radit, na to asi nejsem vážně ten nejlepší člověk, ale pokud si můžu dovolit dát vám radu, pak říkám: „Neblázněte! Stavte si reálný cíl!“ Žádné – „Chci zhubnout deset kilo za půl roku.“ nebo „Uběhnu denně 5 km v super tempu.“ Nechci nikoho podceňovat, beru to podle sebe. A já ač jsem více než deset let závodně sportovala, budu mít problém. Začnu pozvolna, i kdybych měla běh střídat s chůzí. Nechci se přece zničit hned první den, že? Každopádně mi držte palce a budu ráda, když se připojíte. Dva měsíce jsem totiž tenisky nenazula a před tím? Asi tak 6 let! ?
Vaše Zuza
