O porodu, zázrak zrození

O porodu, zázrak zrození>
Narození dítěte je všeobecně uznávaný pro svou gloriolu zázraku. Je to emočně vypjatý okamžik, kdy se zrodí nový život a kdy se rodiče spojí v jeden tým, který, ač je v případě prvního dítěte v přesile, hraje předem prohraný zápas. Tým rodičů nikdy nemůže vyhrát. Může maximálně remizovat, ale to už se opravdu musí zadařit a, použijeme-li sportovní názvosloví, musí mít na své straně hlavně to štěstíčko a jít do toho srdíčkem. Samotný proces porodu nejen, že zázrak nepřipomíná ani vzdáleně, ale v podstatě není o co stát. Se svou partnerkou jsme se několik dnů po porodu sešli v zasedací místnosti (v koupelně), dlouze hovořili, přeli se a každý přednesl několik zajímavých argumentů. Po dlouhém dialogu jsme nakonec dospěli k závěru, že porod není nic moc a proto jej nebudeme nikomu doporučovat. Kdo ještě porodu takříkajíc nepřičichnul a stále žije v mylné představě, že při porodu se pár minut funí, načež se dvakrát zakřičí a dítě je na světě. Nadšený a svěží otec, přestřihne pupeční šňůru a připije si s porodníkem. Potom se všichni kolem dítěte seběhnou, toto fotí, otec si s rodičkou plácne a pak vezme dítě do čekárny, kde ho všem ukazuje, tak ten bude jednoho dne velmi překvapený. Dokonce dítě po narození není takové roztomilé růžové několikaměsíční děcko, které člověk může vidět ve filmové verzi porodu. Dítě po porodu je zmačkané, oslizlé, neforemné a řve. Novorozené miminko Mohlo by se zdát, že porod je přirozená pudová záležitost. Tak to však není. Někde v chodu lidských dějin, někdy ne příliš dávno, se z porodu stala převážně byrokratická záležitost. Rodička před samotným porodem musí podepsat stohy informovaných příkazů. Pokud je nepodepíše, neporodí. Je to jednoduché. Jestliže se rodička pokusí před porodem zachovat rebelsky a bezostyšně si dovolí začít rodit, aniž by podepsala všechny papíry a přečetla si poučení, hbitě k ní přispěchá přidělený porodnický úředník a dítě v rodičce přidrží, dokud tato vše nepodepíše. To otec u porodu má úplně jiné problémy. Ještě před tím, než je vypuštěn na porodní sál, musí si zakoupit v automatu chirurgický set. Ten obsahuje chirurgické rukavice, čepičku, plášť, roušku a návleky na boty. Navlečením do chirurgického setu, nabude otec dojmu, že je lékař a jeho sebevědomí naroste. Mazácky s rouškou na obličeji kráčí chodbou směrem k porodnímu sálu, a jestliže si ještě z domu přinesl stetoskop a rentgenový snímek, který při cestě důležitě prohlíží a tváří se uvědoměle, cítí se neporazitelně a je si vědom toho, že své dítě klidně může odrodit sám. Otec s rouškou na obličeji, se stetoskopem kolem krku a rentgenovým snímkem v ruce, který je neporazitelný, obvykle u samotného porodu omdlí a sestřička ho musí oživovat. V případě, že otec náhodou neomdlí, ani se nepozvrací, je automaticky pasován do role otloukánka rodičky, která při kontrakcích zlostně provolává jeho jméno, dává mu celou situaci za vinu a drtí mu ruku. A pak to přijde. Otec má ruku již dokonale rozdrcenou. Byl počastován všemi nadávkami, které skýtá slovník i těmi, které si rodička v pomatení mysli vymyslela. Rodičce již praskla poslední neporušená žilka v oku a křečovité zakřivení její čelisti, skrz které cedí už pouze sténání, dosáhlo možného maxima. Poslední výdech a dítě je venku. Velká paráda. Už zbývá pouze probudit do mrákot upadnuvšího otce, dát mu do ruky fotoaparát a nechat ho fotit. Bohužel je focení na něm, jelikož rodička je ráda, že je ráda a novorozenec techniku selfie patrně zatím nezvládá. Otec je tedy jediný, kdo jakž takž může zachytit tu rodinnou atmosféru. Ač je značně otřesen, zmaten a pravděpodobně ztratil veškeré iluze o ženském těle, zkušeně vyfotí strop, půlku dítěte a pak se buď rozvzlyká a nebo se začne třást. Fotky z porodu sice nebudou nic moc, ale to není zase tak důležité, jelikož jasný důkaz, že porod proběhl, si za pár dnů odvezete domů.