Už se vám někdy stalo, že jste zkusili úplně všechno a dítě si stejně dělalo, co chce? A pak vám najednou „přeskočilo“ a udělali jste něco neuvěřitelného a trochu šíleného a světe div se, byl klid. Pokud se vám něco podobného stalo, určitě uvítáte naše tři poněkud nestandardní výchovné tipy.
Nepočítejte s tím, že někdo z vašeho okolí nebo rodiny pochopí vaše nestandardní postupy nebo bláznivé výchovné metody. Berte to tak, že každý génius byl zpočátku považován za blázna. Zkrátka ne vždy může mít všechno logické vysvětlení. A přesto to funguje!
1. Vynechte „NE“ ve svém slovníku
Říkáte si, že to není možné? Jak byste mohli vychovávat dítě bez použití ne?! Jde to a navíc tím přimějete děti, aby vás opravdu vnímaly. Jak reagujete, když dítě dělá něco, co nemá? „Ne, to nesmíš! Ne, to nedělej!“. Nadužívání dvou písmen v negativním spojení vede k tomu, že jsou vůči němu děti v poměrně brzkém věku celkem imunní. Neznamená to, že ode dneška si budou dělat, co chtějí a vy tomu budete beze slova přihlížet! Jde jen o to, jakou formu zvolíte, když od dítěte něco chcete. Zkuste místo „Ne, nesahej na to!“ říct „Pozor, je to horké!“. Podprahové vnímání dítěte přijme takovou informaci mnohem lépe a nebudete za negativistu. Zkuste to a uvidíte.
2. Nešišlejte, nežvatlejte, neblázněte
Co se asi hodí hlavou dítěti, na které zírá několik dospělých hlav a všechny na něj šišlají, používají slovník nejmenších dětí a dělají neuvěřitelné obličeje? Nic veselého to asi nebude. Proč máme pocit, že když se „snížíme“ na úroveň dítěte, lépe nám naše zlatíčka porozumí? Není to pravda. Mluvte s dítětem jako s dospělým. Normálně, bez zbytečně hravé intonace a komolení slov. Mluvte s dětmi pořád, říkejte jim, co právě děláte, kam je nesete, kam půjdete, co budete dělat potom… Děti pro svůj vývoj potřebují interakci, která bude na úrovni. Nevadí, že polovině slov nerozumí, bude nadšené, že s ním komunikujete, že se mu věnujete.
3. Vzteká se? Tak začněte také!
Tohle rozhodně nečeká, to se vsaďte. Ve chvíli, kdy sebou mrňous praští na zem a začne se vztekat a kopat nohama kolem sebe, plácněte sebou vedle něj a dělejte to samé (lepší bude provozovat to doma, v obchodě by to mohlo vypadat trochu zvláštně). Jen mu ukažte jak ošklivé je jeho chování. Věřte nebo ne, dítě bude v takovém šoku, že podobné divadlo už nepředvede. Děti v batolecím věku si neuvědomují, jak při svých záchvatech vypadají, takže není na škodu jim to občas předvést. Až se oba dostatečně vyřádíte a uklidníte se, v klidu se posaďte a popovídejte si o tom, jak je ošklivé něco takového dělat. Že děti, které takhle chovají, nebude mít určitě nikdo rád a domluvte se, že už to nebudete dělat.
Pozitivní výchova, neboli preventivní systém mi nepřipadá šílený. Je nanejvýš dobrý a účinný. Stejně tak „normální“ mluvení na dítě (přestože to babičky často nerespektují). Ale na to vztekání mám jiný názor – scénou na zemi to totiž nezačíná. Snažím se dětem, když se vztekáním pomalu začínají (kolem 2. roku věku), vysvětlit, že když řeknou prosím, nemusejí se rozčilovat, protože všechno půjde v klidu. Funguje to. A válení se doma, v obchodě či na ulici se vůbec konat nemusí.
I my se s tímto přístupem ztotožňujeme. Je super, že vám to takto funguje! :)
Líbí se mi to až po konec, kdy se dítěti má vysvětlit, že ho nikdo nebude mít rád. Co se tomu dítěti asi honí hlavou, když mu dospělí řeknou, že ho nebudou mít rádi?!
Určitě v základních bodech souhlasím neb mam vyzkoušeno v praxi , ale v 3. Bych ja osobně nikdy dítěti neřikala že za takově chováni ho nebudou mit radi nebo že je ošklive. Jsou to emoce a přirozeny projev na urcitou vzniklou situaci a dite potřebuje projevit nesouhlas tak jak ho cití. Časem sve emoce už zvladaji projevovat jinak. Ja jsem pro klidnou leč duraznou variantu vysvetlení že chápu rozhořčení a vysvetluji mu situaci spiš co udelame a proč než to jak dite reaguje. To ono ví i když nevi jak vypada . A že ja mám vzteklounka , tak vim o čem mluvim. Ale určite bych nechtela pěstovat v něm předsudky že ho někdo nebude mít rad za nejaky projev názoru. Ja mam vychovane dite, ale když ma touhu zdelit komukoliv nazor ze nesouhlsí tak ho nechavam i když je to dospělému cizimu nebo mě. Je mu skoro 6 a jsem hrda že je jaky je a ne obce kterou všude ve školkach, školách upřednostnuji
Článek je pěkný, až na tu poslední část, pokud si lehnu vedle svého vztekajícího se syna na zem, tak se sice přestane vztekat, ale okamžitě to vezme jako hru, takže na mne skočí a myslí si že si hraju, a efekt je v tom případě opačný… schválně si lehá, směje se a čeká že se přidám :-(
Já s tím článkem souhlasím, až na tu poslední věc, že mé dítě nebude mít nikdo rád. Toho bych se chtěla vyvarovat. Ale samozřejmě promluvit si o tom, se mi zdá v pořádku.
O lehnutí si na zem mi říkala nedávno i moje teta, respektive sestra mojí prababičky. Jí to poradil doktor, když její děti byly ještě malé. Jeden z jejích synů dostával záchvaty vzteku často. Na zem si lehla společně s manželem, když ho znovu popadl vztek, pak ještě jednou a prý od té doby bylo po vztekání. Mě to samozřejmě pobavilo, když jsem si představila dnes už 84 letou paní, jak se válí jako malé dítě na zemi, ale jí to zafungovalo. A těžko říct, co by dělala, kdyby se to zrovna stalo venku. Asi také záleží na tom, jak to člověk provádí, jestli to bere vážně a jak je důsledný. Pokud se nechám vtáhnout dítětem do toho, že je to hra, pak už mi to asi nikdy nezafunguje jak má.
Našemu synkovi je 14 měsíců a začíná se už vztekat. Jenomže s takovým malým dítětem si o tom moc nepopovídáte :( …. začíná se i ohánět rukou (to viděl u mě – když např. sahal do zásuvky a na oddělání ručičky a říkání ne, to nesmíš, nereagoval, občas dostal přes ruku)…a teď, když se mu něco nelíbí, zakřičí, zakope a ohání se. Řeším to tak, že udělám tytyty a dám mu přes ruku. Ale nevím, jestli je to dobře. Ale myslím, že nechat to bez povšimnutí taky není dobré – je sice malinký, ale….zajímaly by mě vaše názory :)
Dobrý den!
Máme to s malou podobně.. pokaždé, když není po jejím, začne se vztekle projevovat.. doma i na veřejnosti.. začala zhruba v 15.měsíci a přetrvává doteď (18 měs), původně jsem si myslela, že na období vzdoru je to trochu brzy, čekala jsem podobné výjevy ve dvou letech.. ale byla jsem i jinými matkami ujištěna, že se to děje..
Zatím to řeším tak, že všechny tyhle její záchvaty ignoruju a sama pak přestane.. už se nám to i dařilo eliminovat na jeden krátký křik, ale pak přišlo období s babičkou, která tyto scény řešila utěšováním a mazlením, takže jsme zase zpátky tam, kde jsme byli.. troufám si říct, že je to ještě o něco horší.
Je mi to nepříjemné..zvlášť na veřejnosti nebo při rodinných setkáních, protože okolí se na vás dívá jako na tu nejhorší matku na světě.. :-/
Mám synka je mu 18 měsíců a je hodně aktivní, vrhá se na vše co vidí a vše si vezme. Někdy nestačíme hned vše uklidit a schovat před ním. Když si něco vezme do hlavinky, tak nepřestane. Opravdu hraje na nervy. Někdy mu dám přes plínu, nebo ručičku.Týraný opravdu není, ale je mi ho potom líto.Vím, že je malý a neumí poslouchat, ale nějak vychovávat musím. Mám spíše obavy z přítele, jeho otce, který nedokáže pochopit, že tyhle děti opravdu neposlouchají. Je hned vynervovaný a máme kvůli tomu doma výměnu názorů. Myslí si, že ho rozcapuji, když na něj nejsem drsnější.Jsem spíše obranář synka a zastávám se ho. Jsem z toho moc smutná a přemýšlím, jestli nemám radši zůstat sama se synkem. Dobrá rada nad zlato by pomohla.
Před léty jsem šel po městě a tam řvoucí dítě, válející se a kopající na zemi a nad ním bezradná maminka. A jak jsem tak šel kolem, beze slova jsem jej chytil za ručku, postavil a několik kroků jej vedl sebou. No, vedl …… Pak jsem jej pustil a po očku sledoval. Vrhlo se zpět k matce a drželo se jí za nohu jako klíště. Tehdy jsem měl plnovous a delší vlasy.
Myslím, že se více na ulici s řevem neválelo.
Nechcete se občas projít i kolem toho našeho malého ďábla.. ? :-D